Místo nohou ploutev 1.díl

17. dubna 2009 v 18:00 | Aqua |  Místo nohou ploutev
Tak tady mám příběh doufám, že se bude líbit ! Jestli naleznete nějakou chybu prosím ohlaště mi to, a já vím je to dlouhé.. NEKOPÍROVAT!
© BY AQUA

1.Šok

Byla jsem si na devadesátosm procent jistá, že tenhle test nevyjde tak, že jsem okusovala svou jedinou tužku, kterou jsem měla k dispozici. Tužka měla už ze sebe jen kousek, kromě gumy, která chutnala po Vanilce. Paní učitelka byla doslova šílená, opravovala naše testy z Biologie a přitom zkoušela chudáka Jane a stačila ji opravovat a skákat do řeči. Jane v křečích nejistě odpovídala na učitelčiny otázka, která pálila jak samopal.
~
Když hodina a škola skončili chtěla jsem se trochu odreagovat tak jsem šla na místí pláž. Sundala jsem si své botasky po kterých jsem měla na nohou velkou modřinu a sundala si svetr a aktovku, ikdyž bylo docela chladno slunce svítilo zpoza šedivých mraků, které tvořili uklidňující obrazce jako například sametové polštáře, mušle a květiny. Taky pár delfínů se tam občas našlo. Lehla jsem si do písku a podepřela si hlavu lokty. Pohodlně jsem se uvelebila, jako v nebi a pozorovala toho jednoho delfína na nebi. Na pláži jsem byla jen já a aspoň jsem měla klid od těch nenasytných puberťáků co tady každý den hráli volejbal. Zavřela jsem oči a slyšela jen uklidňující šplouchání vln. Bylo to tak uklidňující, jako bych se ocitla v ráji. Až tak, že jsem usla. Zdálo se mi, že ten delfín z oblohy pomalu sestupuje a já mu sedám na záda a my pomalu odplouváme po nebi a já se občas chytám mraků, které mně někdy šlehnou po obličeji. Delfín sebou najednou cukne a mé pevné sevření se pustí a já zavrávorám, ale v pravou chvíli se ještě delfína chytnu a dívám se co způsobilo náhlý konec veselí. Před delfínem stojí velký nasátý vodou černý mrak a zlověstně se na nás dívá. Delfín sebou cukne dozadu a plave pryč z oblohy pronásledován temným mrakem, skáče do vody i se mnou a já si náhle uvědomuji, že neumím plavat.Pustím se delfína, který s očima vytřeštěnýma rychle odplave. Nechápu co ho tak strašně na tom mraku vyděsilo, ale já se topím. Nemám čas myslet co a jak a natahuji ruky kolem sebe abych se něčeho chytla ale nemám nic při sobě. Začne mi docházet dech a já padám do hlubin moře.. A pak ucítím na čele pár kapek a vyjeknu. Uvědomím si, že jsem na pláži. ,,Byl to jen hloupý sen, jen sen. Uklidni se. Přece umím plavat, na plavečáku jsem byla docela dobrá." povídám si sama pro sebe a podívám se na nebe. Delfín už tam není, asi odplul s ostaními mraky na jih. A v tom ucítím další kapky. Tak přece ten mrak na nebi opravdu byl. A pěkně nasátý vodou, protože se ve chvíli spustil velký liják. Nasoukala jsem si do aktovky bundu a boty a bosky na nic nečekajíc se vydala po přístavním molu. ,,Tohle nedopadne dobře." zahromovala jsem, hodila aktovku na přístavní molo a skočila šipku do vody. V tu chvíli jsem ucítila ponoření, propojení mne a vody. Mé tělo se začalo měnit. Na nohou mi začaly narůstat šupiny až mi pokryly celé nohy a na konci u chodidel se rozpojovali dvě velké žíly až mi z toho vznikly dva sametové polštářky. Místo mého ošoupaného růžového trička se mi začala rýsovat bílá podprsenka se zelenými vzory. A zase. A zase.. Zase po dotknutí vody. Zase jsem byla mořská panna. Zase ta mořská zrůda. Někdy se s tím doopravdy nedalo žít. Bublinky kolem mě začínaly nabírat na síle a po chvilce se mi mezi vlasy objevilo pár zelených perel navlečených na laciné nitce. Bublinky ustaly a já jsem zůstala sama pod mořem. Občas kolem mě vystrašeně proplavala rybka, která mně zde ještě neviděla. ,,Bohužel tu budu muset zůstat dokud nepřestane lít," zamručela jsem a podívala se na hladinu moře na kterou spokojeně dopadávaly kapky. ,,Poplavu do říčního údolí, tam je vždy nejvíc živo a aspoň mně tam nikdo nebude považovat za vtrhlíka. Ryby jsou tam docela slušné a neplavou zmateně tam a sem, když uvidí velkou rybu jako jsem já." zachichtla jsem se a jedna malá rybka, které se šupinky leskly o vodní hladinu na mně bojácně pohlédla a zrychlila tempo. Když v tom jsem za jedním velkým korálem uviděla větší ocas, tenhle byl modrý a hýbal se stejně rychle jako já. Á, taky nějaký zvrhlík mého druhu! Neudržela jsem se a vyjekla smíchy, čím hejno ryb kolem mě se překvapeně zastavilo a pak rychle odplavalo. Jsem prostě zrůda, no.. Vzdychla jsem a vydala se za tím ocasem.


Když jsem byla u korálu nikdo už tam nebyl, tak jsem zanechala své přemýšlení o říčním údolí a vydala se na hladinu. Vystrčila jsem hlavu, a kolem mě divokou rychlostí projel velký člun nějakých teenagerů. ,,Copak krásko? Koupeš se?!" Zachechtali se oba dva. Jeden vyšší, tmavovlasý. Měl potápěčský oblek, a na zádech a břichu se mu rýsovali velké svaly a silná hruď. Druhý byl o centimetr menší, blonďák se zmáčeným fialovým tričkem a rudými kraťasy. Jeho modré oči mě probodávali zvědavým pohledem. Nebyl svalnatý jako jeho druh, spíš vychrtlý jak vyžle. Uvědomila jsem si, že si naštěstí nevšimly mé obrovité zelené ploutve s býlími polštářky na konci a, že toho blonďatého znám. Chodí se mnou do třídy. Propadá v matice a je expert na Biologii. Pamatuji si, že jsem si už od něho několikrát opisovala úkol. A taky jsem si všimla, že už neprší, ale na hladinu ještě nemůžu, protože jsem na pláži zahlédla bandičku kamarádů od těhle potrhlých teenagerů, kteří si tak připravili loďky aby vyjeli na moře, ikdyž čtyři z nich vedle nich hráli plážový volejbal.


Když na člunu po dlouhém mém okukování nakonec odplavali zase jsem se ponořila a snažila se vydat zase za tajemným modrým ocasem. Zahlédla jsem ho. Schovával se za přístavním molem. Vyplavala jsem o rychlosti větru za ním. Voda mně švihala všude, ale zase.. Když jsem dorazila k molu nikdo tam nebyl. Vzdala jsem to. Tohle pronásledování mně začínalo unavovat. Ale volat jsem ho nemohla. Nebyla jsem zase tak "dobrá" abych mohla pod vodou mluvit. Tak jsem si řekla, že stejně zajdu do říčního údolí.


~


Všude kolem mě plavali zmatené rybky, s očima vytřeštěnýma a občas se v celém tom zmatku podívali na mně. Všude kolem všechny proudy stříkali úplně někde jinde než měli, někdy dokonce strhli nějakou rybku do hlubin, o kovové sedadlo nebo do lasturových sedaček. Polštářky z nich byly rozproušené na každém jednom tempu. ,,Co se to tady děje u všech chobotnic?!!" vykřikla jsem zmateně, ale nikdo mně neslyšel. Když v tom jsem uviděla škebli, která letěla přímo proti mně. Uhla jsem. ,,Proboha, kde jsem se to dostala? To není to poklidné říční údolí, které znám!" zamumla jsem si pro sebe a v tom uviděla střed toho všeho dění. Uprostřed, obeplavený všemi rybkami, většími i malými, i pár chobotnic se šlo podívat na tu spoušť.. ležel tam delfín. Hlavou dolů a všude kolem byla jeho krev. Nahoře na břiše měl znaky břitvy nožem a pod okem velkou jizvu, šlo vidět, že tvrdě bojoval proti tomu co na něho zaútočilo. A jeho oči byly vytřeštěné do velkých černých kuliček. A pak jsem si vzpomněla na ten sen, na toho delfína, který měl oči vytřeštěné dokořán. Co se dělo v mém snu se dělo aji tady. A potom jsem to nevydržela, omdlela jsem..


~
,,Jess.." uslyšela jsem ustaraný hlas. Probudila jsem se v nemocnici. Byla jsem napojena na hadičkách a slyšela jsem pomalé píp, píp, píp..


Nade mnou stála holka, kterou jsem nikdy v životě neviděla. ,,Kdo jsi?" zeptala jsem se tiše, protože jsem nemohla moc mluvit. Ale než mi stačila odpovědět slyšela jsem pár hlasitých hlasů.. ,,Pusťte mně tam!! Jsem její matka." ,,Paní Adamsová, já Vás chápu, že máte strach o svou dceru, ale pochopte Vaše dcera dostala šok a zlomila si pár žeber, potřebuje na chvíli klid." To byl lékař, který mluvil na mou rozzuřenou mámu, která se divila co to tady mají za techniky a, která bez pozvání vzala za kliku a vtrhla do mého nemocničního pokoje. ,,Zlatíčko, co se ti stalo?" zahalekala na mně matka. ,,Já-já nevím mami.." zakoktala jsem unaveně a zavřela oči. Chtěla jsem klid. ,,Mami prosím Tě běž, doktor měl pravdu potřebuji klid, všechno ti potom řeknu." Po těchle slovech jsem vytíženě usnula. Tentokrát se mi už nezdálo o delfínovi, protože byl mrtvý. Tentokrát se mi nezdálo nic. Vůbec nic, ani o tom maličkém semínku, ani o té kytičce o které se mi zdávalo za dětství..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vericka Vericka | Web | 18. dubna 2009 v 16:27 | Reagovat

To si písla ty, laebo si si to skopírovala? Lebo je to veľmi krásne  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama